Až donedávna byl Linux platformou pouze pro servery a nadšence, kteří si s ním chtěli hrát. Pro lidi, kteří si chtěli hrát s hrami a ne s operačním systémem, to příliš dobrá volba nebyla. Z vlastní zkušenosti vím, že s jádrem řady 2.0 si moc zábavy neužijete. S jádrem 2.0.36 jsem hrál sdoom, což je Doom portovaný do Linuxu s využitím knihovny svgalib. Fungovalo to celkem dobře, ale nutno podotknout, že i na tu dobu to byla stará hra. Mimo této výjimky jsem měl na svém RedHatu 5.2 k dispozici pár primitivních her jako xlander (musíte přistát s přistávacím modulem na určeném místě, 3D wireframe grafika), šachy a podobně.
S jádrem 2.4, které podporovalo daleko více herních ovladačů, grafických akcelerátorů a zvukových karet, už byla situace mnohem lepší. Na Mandraku 9.0 s kartou nVidia jsem si mohl užíval i akcelerované 3D grafiky v TuxRaceru, Chromiu a trávil jsem čas i nad ranými verzemi Battle for Wesnoth. Hry to byly v porovnání s předchůdci na RedHatu 5.2 hezké, nicméně z Windows jsem byl zvyklý na hry propracovanější, nebo alespoň "dodělané". Tak jsem objevil projekt Wine, od kterého jsem očekával hodně. Za pár dní se mi povedlo zprovoznit Baldur's Gate. Později jsem dokonce zkoušel Morrowind přes WineX. Hry fungovaly, ale zdaleka ne tak rychle, jak by měly, multiplayer v Baldur's Gate nefungoval vůbec, zobrazení bylo nutné nastavit na hloubku 16 bitů. V Morrowindu zas bylo vidět, že více práce odvádí CPU než GPU. Wine je dostačující pro práci s některými aplikacemi pro Windows, na hry ale zcela nestačí. Když se spokojíte se staršími hrami, tak Wine (s trochou štěstí) použitelné je. Nedávno vyšla po mnohaletém vývoji dokonce první beta verze, takže se šance, že vaše oblíbená hra bude fungovat, zvyšuje.
WineX (nynější Cedega) je na tom jak líp, tak hůř. Klade si totiž jako cíl ne funkčnost aplikací celkově, ale zaměřuje se na hry. Tím pádem je podpora her všeobecně na vyšší úrovni, ale má to jeden háček: Cedega je komerční produkt. Samozřejmě to samo o sobě nemusí vadit, v tomto případě to přináší pouze problémy. WineX bylo zpočátku vyvíjeno v spolupráci s Wine pod licencí BSD, jenže pak změnili licenci na komerční a kód tak uzavřeli. Zdarma zbyla pouze CVS verze, která trpí některými omezeními. Projekt Wine změnil licenci na LGPL a tím znemožnil použití nového kódu v komerčních programech. Jakákoliv spolupráce (i když ta byla spíše jednostranná) mezi Wine a WineX tímto skončila. Spoluprací myslím to, že lidé od WineX původně slibovali, že svá vylepšení budou vracet zpět do kódu Wine, ale tak se nedělo. Proto i dnešní Cedega vychází z prastarých zdrojových kódů Wine, uvolňovaných ještě pod licencí BSD. Pro uživatele z toho plyne celá řada nevýhod. Například mnoho nových funkcí, které od té doby přibyly ve Wine, tam jednoduše není. Programátoři opět musí v některých případech takříkajíc "vynalézat kolo".
Druhou nevýhodou je, že komerční produkty musí kvalitou odpovídat ceně. To v našem případě není tak zcela možné: cílem Cedega je plná kompatibilita s novými hrami pro Windows. Toto však není možné z prostého důvodu: většina nových her pro Windows používá rozhraní DirectX, ke kterému není zdrojový kód samozřejmě k dispozici. Jelikož se DirectX neustále vyvíjí, jsou vývojáři z týmu Cedega neustále minimálně o krok pozadu. Kompatibilita s novými hrami tak zaručena být nemůže. Dalším důvodem proti je omezování vývoje nových (nativních) her pro Linux. Například v případě Wizardry VIII se vážně uvažovalo o portu pro Linux a OpenGL, ale když se zjistilo, že Wizardry VIII přes WineX nějak funguje, tak od toho tvůrci hry upustili. Ať se programátoři od Cedegy snaží jak chtějí, portovaným hrám se emulace jednoduše nemá šanci vyrovnat. Portování nových her je opět obtížnější kvůli DirectX, ale toho se tvůrci her nejspíš vzdát nechtějí.
Další možností pro tvůrce her je uvolnit zdrojový kód do světa svobodného softwaru a čekat, že se ho ujme nějaký nadšenec a přepíše ho, aby fungoval i v Linuxu. Toto je možnost pro tvůrce her rozhodně příjemná, protože se nemusí o nic starat a o zisk nepřijdou - ke hraní originální hry jsou potřeba originální data. Nevýhodou samozřejmě je, že vůbec není jisté, zda to někdo nakonec realizuje. I navzdory nenáročnosti se s tímto přístupem nesetkáváme příliš často, a i to spíše u starších her. První takovouto hrou byla na mém počítači Aliens vs Predator. I když na tom už nikdo nepracuje a zdrojáky byly pouze z CVS, byla (kromě multiplayeru) plně funkční a užil jsem si s ní mnoho hodin zábavy. Ironií je, že s novou grafickou kartou ve Windows nefungovala, zato v Linuxu šlapala jak hodinky. Smutné je, že na AMD64 nejde zkompilovat (že by kvůli gcc3.4?) a ačkoliv jsem se šťoural ve zdrojových kódech, nejsem tak dobrý programátor, abych to spravil...
K "plnokrevným" hrám pro Linux jsem se dlouho nedostal, i když na takové Heroes of Might&Magic 3 jsem zálusk měl. V tuzemských obchodech verze pro Linux k vidění nebyly a v zahraničí jsem nebyl. Situace se rapidně změnila teprve letos, když se mi bratranec chlubil novou hrou, kterou dostal k narozeninám - Unreal Tournament 2004. Tak jsme vložil disk do mechaniky a prohlédnul jsem si jeho obsah. Byl jsem šokován přítomností souboru s příponou .sh a po letmém prohlédnutí prvních bajtů mi bylo jasné, že mne zrak neklame a skutečně se jedná o instalační skript pro Linux. Bratrancův počítač byl bez debaty restartován do Gentoo Linuxu a v xtermu se rázem objevil příkaz sh linux-installer.sh. Spustil se pěkný grafický instalátor zjevně používající GTK. V instalačních poznámkách se uvádí, že hra zabere asi 6 GB místa na disku. To je docela dost, když běžně mají celé linuxové systémy kolem 3 GB.
Musel jsem proto přeuspořádat disk a vytvořit na něm nový oddíl, který jsem následně připojil jako /opt. Tím ale problémy s instalací neskončily. Instalátor kopíroval soubory z CD, ale po chvilce zobrazil chybové hlášení, že nemůže najít soubor v daném umístění. To nebylo příliš překvapující, protože daný soubor byl na druhém CD, spíš mne překvapila nemožnost vyměnit disky v průběhu instalace. Instalátor je zjevně naprogramován pro DVD verzi, s výměnou CD proto nepočítá.
Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem nakopíroval 5 CD na pevný disk, následně jsem vytvořil ISO obraz adresáře, ve kterém byly pouze symbolické odkazy na jednotlivé adresáře s daty na pevném disku. Nakonec jsem tento obraz připojil přes loop zařízení jako /mnt/cdrom a znovu spustil instalační program. Teď už byl spokojený a instalace proběhla až do konce. Po instalaci jsem instalační data z disku smazal. Až později jsem zjistil, že v Gentoo Linuxu je k dispozici ebuild, který zmíněný problém řeší a navíc nainstaluje i bonuspack, se kterým si užijete mnohem více zábavy. Nakonec je potřeba ještě zapsat instalační klíč - buď pomocí možnosti config pro ebuild, nebo jej vytvořit ručně. Všeobecně i pro komerční hry platí - pokud existuje ebuild, použijte ho! Automaticky se stáhnou a nainstalují i všechny updaty z internetu a instalace bonuspacků je touto metodou také o poznání jednodušší. Vyřešeny jsou i některé problémy - konkrétně u Unreal Tournamentu 2004 (UT2004) nebyl problém s výměnou CD při instalaci.
UT2004 nás přivítá splashscreenem, který se zobrazí počas spouštění hry. Že hra je náročná na hardware, poznáme už z doby, po kterou se načítá. V případě pomalejšího procesoru, disku a 256 MB paměti to běžně trvá i déle než minutu. Když se UT2004 konečně načte, ukáže se 3D animované logo nVidie. Nejspíš se jedná pouze o reklamu, protože se objevuje i na mém počítači, ve kterém je grafická karta ATI. V úvodním menu hry je dobré začít s položkou Settings a přizpůsobit si hru k obrazu svému. Hned na první záložce je nastavení grafiky. Možnosti nastavení jsou docela široké, od základního nastavení rozlišení obrazovky a hloubky barev až po jemné doladění detailů textur a postav či speciálních efektů. Nutno poznamenat, že hlavním ukazatelem pro výběr detailů je kvalita a rychlost grafické karty, nikoliv procesoru. Procesor v hlavní míře ovlivňuje kvalitu fyzikálního modelu a zejména počet počítačem řízených protivníků - botů.
Další záložka skrývá nastavení zvuku a hudby, pro pomalejší počítače bych doporučil zvolit alespoň nízkou kvalitu zvuků, znatelně však pomůže zvuky úplně vypnout při spuštění z příkazového řádku s volbou -nosound. Zvuk se zpracovává v samostatném vlákně, takže majitelé procesorů s technologií HyperThreading, jakožto i majitelé víceprocesorových systémů budou ve výhodě. Na jednoprocesorových počítačích s frekvencí pod 1 GHz rozhodně doporučuji zvuk vypnout. Ale pozor, je nutné zvuk úplně vypnout výše zmíněnou volbou -nosound z příkazového řádku, ztlumení zvuku a hudby přímo ve hře nepomůže! Zajímavou možností zde je ještě nastavení hlasu, který vám bude ve hře oznamovat důležité informace. Na výběr máte celkem pět hlasů, z toho tři mužské a dva ženské.
Další záložkou je Player, kde si vybereme vzhled našeho hrdiny (hrdinky, nebo i mechanického stroje a podobné havěti). Postavy jsou rozděleny do deseti (s bonuspackem dvanácti) ras, ale pro hráče má význam pouze jejich vizuální stránka, protože schopnosti postavy jsou v tomto případě dány schopnostmi hráče... Některé postavy jsou zpočátku skryté pod otazníkem, k těm se dostaneme až později, při procházení módem pro jednoho hráče. Zobrazení postavy se dá přepnout z módu portrétu do 3D módu, ve kterém si ji můžeme prohlédnout ze všech stran, jak bude vypadat ve hře. Pro lepší vcítění se do hry je u každé postavy k dispozici i krátký životopis. Kromě samotného výběru postavy se zde dá ještě nastavit, zda budeme mít zbraň v levé nebo pravé ruce a velikost zorného pole (ve stupních).
Následuje záložka se zbraněmi, ve které si můžeme všechny zbraně prohlédnout a přečíst si o nich krátký popis, výhodné je nastavit si prioritu zbraní podle vlastních preferencí. Pokud ve hře totiž seberete zbraň s vyšší prioritou, než máte vyzbrojenou, automaticky se změní. Ne ve všech typech hry a ve všech mapách jsou všechny zbraně dostupné. V zásadě jde o tři skupiny zbraní: normální (ty jsou prakticky v každé misi), onslaught (speciálně pro tento typ hry) a superzbraně (velmi ničivé, pouze v některých mapách).
Proberme si nejdříve první skupinu. Základní zbraní, která nepotřebuje munici, je shield gun. Jak už název napovídá, jde v podstatě o generátor silového pole, které lze v sekundárním módu používat jako štít a v primárním módu ho lze držením tlačítka "nabít" a použít k odhození nepřítele. Je to velmi účinné, nicméně má to podstatnou nevýhodu - musíte se nepřítele dotknout. Pokud nemáte velké štěstí, tak se do těsné blízkosti nepřítele nejspíš ani nedostanete. Další zbraní, kterou dostanete do začátku, je assault rifle. Ta už náboje potřebuje - a dokonce používá dva druhy munice.
Konečně se dostáváme k zajímavějším zbraním, první z nich je bio-rifle. Je to v podstatě nádobka se stlačeným zeleným slizem, který po vystřelení přilne k povrchu a dá se s ním vytvořit takové dočasné minové pole. Pravým tlačítkem lze vypustit větší množství najednou a zásahu plným zásobníkem neodolá nikdo. Nevýhodou je malý dostřel a to, že kapky slizu rychle klesají k zemi.
Pod číslem 4 se skrývá pravý opak bio-rifle - shock rifle. Ve své podstatě je to energetická zbraň, to znamená, že dostřelí na velmi velké vzdálenosti, a to téměř okamžitě. V sekundárním módu vypouští koule nabité elektřinou, které lze navíc ještě zasáhnout paprskem z primárního módu a uvolnit tak nahromaděnou energii ve velkém (a ničivém) výbuchu. Extrémní verzí této zbraně je InstaGib, který se dá jako mutátor zapnout pro každou mapu. O mutátorech se ještě zmíním níže. Dále máme k dispozici velmi užitečný link gun, který dokáže nepřítele nakrmit zelenou plasmou jak v dávkách, tak proudem.
Na šestce je nastaven Minigun, co není nic jiného než rotační kulomet. Primární mód je rychlejší, ale méně přesný, a v sekundárním je to naopak. Pro začínajícího hráče, který ještě nemá míření "v krvi", je to dobrá volba. Na blízko je ještě lepší flak cannon. Má však velký rozptyl, takže na větší vzdálenosti se dá využít spíš sekundárního módu - vypuštění granátu. Ten je mnohem silnější než v případě assault rifle. Pro fanoušky těžkých zbraní je připraven ještě raketomet, který dokáže vystřelit až tři rakety najednou. Přímý zásah je fatální, ale ten nenastává vzhledem k rychlosti (nebo spíše pomalosti) raket příliš často. Na závěr ještě klasika pro ostřelovače - sniper rifle. Běžně je však v mapách k nalezení spíše lightning gun, což je v podstatě totéž, jen jinak vypadá. Když nepřítele trefíte do hlavy, máte od něj zaručeně pokoj. Do druhé skupiny bych zařadil granátomet, pokladač min a speciální raketomet AVRiL. Granáty z granátometu se nalepí na povrch a vybouchnou "na požádání".
Miny jsou v podstatě mechaničtí pavouci, které lze navádět sekundárním módem - zaměřovacím paprskem. Ale pozor, když na ně paprsek přímo zasvítí, ihned vybouchnou! Nakonec tady máme ještě AVRiL, který se od normálního raketometu ovšem značně liší. Když s ním namíříme na nepřátelské vozidlo, změní se tvar zaměřovače a ozve se pípnutí. Znamená to, že raketa se zaměřila na cíl. Když ji pak vypustíme, poletí přímo na dané vozidlo, ovšem musíme ho stále udržovat v zaměřovači. Jako pomůcka poslouží sekundární mód, pomocí kterého si můžeme cíl přiblížit. Následný výbuch má mnohem větší sílu než výbuch rakety z obyčejného raketometu, avšak ani u této zbraně není vše dokonalé. Doba nabíjení je neúnosně dlouhá, proto když útočíte na těžce obrněný cíl (např. na tank), vyplatí se počas dobíjení schovat se do úkrytu.
Zdaleka nejvzácnější jsou ve hře superzbraně. Většinou jsou umístěny na špatně dostupných místech, nebo jsou jiným způsobem skryté. Najít je se však rozhodně vyplatí, protože jejich ničivosti se nic nevyrovná! Nejběžnější takovou zbraní je redeemer, který vypouští malou nukleární raketu. Cokoliv v dosahu tlakové vlny (včetně vás) to má spočítané. V sekundárním módu lze raketu navádět - třeba s ní proletět celou mapu až na nepřátelskou základnu a tam ji odpálit. Někdy ale máte smůlu - z reproduktorů se ozve "Denied" a raketa je neškodně zničena nepřátelskou palbou. To není příliš obtížné, vzhledem k tomu, jak je velká a pomalá. Skupinu doplňují dva druhy "malovátek" - target painter a ion painter. Ion painter je asi nejvzácnější. Že je na mapě ion painter, to poznáte snadno - mapa musí být situována venku a na obloze je vidět satelit.
Nakonec je tu ještě jedna zbraň-nezbraň, a ta se jmenuje translocator. Translocator primárně není určený k ničení nepřátel, ale umožňuje přístup na těžce dostupná (nebo jinak úplně nedostupná) místa a taktéž urychluje pohyb. Funguje tak, že z něj vystřelíte malý disk a následně se sekundárním módem palby se můžete přemístit na pozici disku. Translocator má šest nabití, která se mu po použití postupně doplňují. Jako zbraň může fungovat pro vás i proti vám: když vám nepřítel zničí disk translocatoru a budete se chtít přemístit na jeho místo, zemřete. Naštěstí to funguje i obráceně - když nepřítel stojí v těsné blízkosti disku, když se na jeho místo přemístíte, přijde o život on. Když je k dispozici translocator, používám ho místo shield gunu, když dojdou ostatní náboje.
Teoretickou přípravu pro přežití jsme absolvovali a teď hurá do hry! Výhodné je začít volbou Instant action, kde si můžete procvičit jednotlivé typy hry proti botům. Nejjednodušším typem hry je klasický Deathmatch - hra na život a na smrt. Kdo v časovém limitu jako první dosáhne daného počtu zabití (neboli fragů), vyhrál. Jinou variantou je Team deathmatch, kde se jedná o to samé, jen se sčítají fragy celého týmu. Když v nastavení povolíte zraňování členů vlastního týmu, je v bitevní vřavě někdy velmi obtížné bod získat a neztratit (zabitím spoluhráče). Bez ohledu na toto nastavení se můžete vlastní zbraní zabít vždy, proto se ne vždy vyplatí neustále bezhlavě střílet. Také pozor, na zábradlí a jiné překážky při použití redeemeru. Další variací na podobné téma je Last man standing, kde naopak nejde o to, získat co nejvíce fragů, nýbrž přežít co nejdéle. Někdy se vyplatí schovat se na bezpečném místě, ale stejný nápad může mít i někdo jiný a nepříjemně vás překvapí. Mapy jsou v tomto ohledu dost vyvážené, takže výhodná místa na skrývání prakticky neexistují, nebo se jen velmi těžko hledají. Vítězem se tak zpravidla stává ne ten, kdo našel nejlepší skryté místečko, ale ten, kdo umí co nejlépe uhýbat nepřátelské palbě.
Posledním "klasickým" typem hry je Capture the flag, jehož cílem je ukrást vlajku z nepřátelské základny a doběhnout s ní k vlajce vlastní, která se musí nalézat na určeném místě na základně. Relativně často může nastat situace, kdy z posledních sil doběhnete na základnu s tlupou rozzuřených nepřátel v patách a zjistíte, že vaše vlastní vlajka chybí. Capture the flag (CTF) už vyžaduje jistou týmovou koordinaci a spolupráci, i když další typy hry jí vyžadují ještě více. Jestli máte nainstalován bonuspack, bude k dispozici i jemná modifikace CTF - InstaGib CTF. Každý hráč je zde vyzbrojen modifikovanou shock rifle - InstaGib. Každého zabije na jednu ránu, takže léčivé zkumavky, healthpacky a štíty jsou zde úplně zbytečné. Jedinou obranou je zběsilé uhýbání. Dostat se přes smrtící paprsky na nepřátelskou základnu a zpět je velmi obtížné, proto tento typ hry doporučuji spíše zkušenějším hráčům s přesnou muškou a dobrými reflexy. Dále si můžeme zahrát Bombing run, který se mírně podobá CTF. Místo vlajky je zde "bomba", kterou je potřeba doručit do nepřátelského koše. Tuto bombu lze přihrávat spoluhráčům jako míč, docela rychle doplňuje majiteli zdraví, jenže ten, kdo nese bombu, nemůže používat žádné zbraně. Proto je důležitá týmová spolupráce, nebo využití speciálních pohybů (kombo) při plném adrenalinu.
Docela zajímavým typem hry je Mutant. Hráči začínají všichni stejně, ale kdo získá frag jako první, stává se mutantem. Mutant ihned získává 199 zdraví, velkou rychlost a částečnou průhlednost a navíc se mu doplňuje zdraví za každý frag. Nic však není až tak jednoduché a když mutant nikoho nezabíjí, zdraví mu klesá; navíc po něm jdou všichni ostatní. Fragy se počítají pouze mutantovi, ale je tady ještě jedna postava, která může zabíjet ostatní - ta se nazývá Bottom feeder. Když se stanete Bottom feederem, znamená to, že máte nejnižší počet fragů ze všech a na obrazovce se vám objeví ikona rybičky. Tento prvek dělá hru zajímavější, protože každý chce ulovit mutanta (a stát se tak sám mutantem), ale na Bottom feedera se často zapomíná.
Pro milovníky zběsilé a mnohdy zoufalé řežby je určena Invasion. Vyberete si mapu, kterou máte chránit a pak se na vás vrhají nepřátelé, jedna vlna za druhou. Protivníky zde nejsou normální boti, ale všelijaké kreatury, které jsme mohli potkat v původní hře Unreal. Můžete hrát jak sami, tak s týmem, ale každou vlnu musí přežít alespoň jeden hráč. V poslední vlně na vás čekají Warlordi - které bych nazval létajícími raketomety. Mají velkou výdrž a jejich rakety jsou smrtící. Teprve až přežijete i tuto poslední vlnu, vyhrajete. Jednotlivé vlny protivníků si můžete i sami nastavit.
Konečně se dostáváme k tomu nejlepšímu - Assault a Onslaught. Assault je pro fanoušky série Unreal Tournament starou známou věcí, ovšem v Unreal Tournamentu 2003 chyběl. Hráči jsou opět rozdělení na dva týmy, z nichž jeden brání a druhý útočí. Mapy jsou různorodé a zajímavé - od pohyblivého konvoje transportních vozidel, přes budovy v horách až po vesmírnou loď, kde hráči začínají dokonce v malých raketách přímo ve vesmíru! Cílem útočící skupiny je splnit řadu cílů, například zničit zámky a otevřít nějaké dveře, nebo zničit generátor a podobně. Bránící skupina se ze všech sil musí snažit jim to překazit. Útočníci vyhrávají, pokud se jim v časovém limitu podaří splnit všechny cíle mise a obránci vyhrávají, když se udrží do konce časového limitu. Vyhrávající tým získává bod a strany se vymění.
Assault není špatný, mým favoritem je však jednoznačně Onslaught. Mapy v něm jsou velmi velké, proto jsou zde pro rychlejší přesun k dispozici různá vozítka. Pak je tu i pár vozidel, které rychlostí příliš neoplývají, zato palebné síly mají více než dost. Opět musím doporučit bonuspack, který dodá několik dalších map a hlavně nové (dost speciální) dopravní prostředky! Úkolem obou týmů v Onslaughtu je zničit nepřátelský Power core. To trvá poměrně dlouho, protože k nepřátelskému Power coru musíte nejdřív vybudovat síť Power nodů od vlastního Power coru. Jednotlivé Power nody jsou na předem daných místech, vaším úkolem je vejít na toto místo a dobít Power node pomocí sekundárního módu Link gunu. Boti v tomto často nejsou příliš inteligentní, protože se snaží dobít Power node (nebo i vozidla) primárním módem - a to není možné. Místo aby vás podpořili, tak jen plýtvají municí. Ve hře více hráčů je situace znatelně lepší, zejména na poli týmové spolupráce. S boty si užijete víceméně chaotickou zábavu. Nejzábavnější součástí Onslaughtu je bezesporu přítomnost výše zmíněných vozidel.
Bonus Daredevil získáte, když s vozidlem provádíte ve vzduchu akrobatické kousky. Toho se dá dosáhnout pouze s HellBenderem a Scorpionem. Těžce obrněná vozidla jsou dvě: Goliath a Leviathan. První z nich je zcela normální tank pro dvě osoby, řidič má kromě jízdy na starosti ještě palbu z hlavního děla, spolujezdec mu kryje záda kulometem. Kdo dává přednost hrubé síle před pohyblivostí, pro toho je zde Leviathan. Pro porovnání bych uvedl hodnoty síly pancéřování pro Mantu a Leviathana: 200 a 5000. Leviathan tak silný pancéř potřebuje, protože je velmi pomalý (jen o něco málo rychlejší než běh) a velký, stává se tak snadným cílem vzdušných náletů. Když je však plně obsazen pěti hráči, je velmi těžké se k němu i jenom přiblížit - čtyři hráči ovládají plazmové věžičky (jsou jako větší verze link gunu). Pátý hráč řídí a střílí samonaváděcí rakety. Největší síla Leviathanu se však projeví, až zastaví například u nepřátelského Power nodu. Řidič může sekundárním módem rozložit z útrob stroje iontové dělo. Má přibližně stejný účinek, jako Ion Painter, navíc se s ním sami nemůžete zničit. Power Node a všichni protivníci v jeho okolí se jednoduše vypaří.
Čím je specifický mód hry pro jednoho hráče - Single player? Po výběru postavy se stanete nováčkem v Turnaji, pořádaném megakorporací Liandri. Vaším cílem je samozřejmě v tomto turnaji zvítězit a stát se mistrem, v cestě vám leží ještě jedna překážka - potřebujete svůj vlastní tým. Spoluhráči se samozřejmě dají za peníze najmout, ale ani ty do začátku nemáte. Tak nastupují na scénu kvalifikační souboje typu jeden na jednoho, kde si pár zlaťáčků můžete vydělat. Nakonec si za nastřádané bohatství najmete tým, ale musíte proti němu zvítězit v deathmatchi, aby se prokázalo vaše vůdcovské postavení. Za účast v jednotlivých soubojích musíte zaplatit poplatek, který se vám při výhře několikanásobně vrátí. V praxi to vypadá tak, že o peníze není nikdy nouze, a i když je tady ještě jedna nástraha (zranění člena týmu), není problém ihned zaplatit za léčbu. S týmem musíte projít přes čtyři typy soutěží - CTF, Bombing run, Double domination a Assault. Nakonec se vám otevře přístup ke závěrečné zkoušce a když zvítězíte, stáváte se mistrem.