Grand Theft Auto 4

Vánoce, žebříčky, hra roku. Rockstar, arogance, čekání. Konverze, zpackaná, kam s ní? Klíčová slova, která definují titul nakonec mnohem kontroverznější, než jeho až příliš samolibí autoři původně plánovali.

Možná vás to vůbec nezajímá, ale stejně vám napíšu, kde právě teď jsem a co právě tu dělám — ne, není to Liberty City a nekradu auto, ani nemlátím šlapku, co mě čerstvě vyinkasovala. Právě teď sedím v redakci Hrej! a nechávám se, dámy prominou, ojebávat instalací Grand Theft Auto IV. Zhruba pátá nebo šestá instalace za posledních sedm dní, jestli mě nešálí pamět. Aha, GTA IV je jistě fantastická hra, a proto se chlapci rozhodli nainstalovat ji tam u nich VŠUDE, říkáte si možná? Dovolte mi vás vyvést z OMYLU. Čtvrté Grand Theft Auto je jistě báječná hra, ale abyste vůbec dostali šanci její kvality vychutnat, budete k tomu potřebovat konzoli. Počítačová verze, aktuálně k dispozici za krásných dvanáct stovek, je oproti své konzolové inkarnaci setsakra náročnou zábavou: náročnou na výkon počítače i nervy jeho majitele či majitelky. Pomýšlel jsem na recenzi z pohodlí domova, kde mi dejme tomu Far Cry 2 zvládal obstojně existovat v širokoúhlém rozlišení, ale kdeže, to by procesor mého počítače patrně musel obsahovat něco jader, střízlivým odhadem tak osm?, navíc. A ani potom by nebylo jisté, že kód hry si bude s konfigurací rozumět tak, jak by to člověk čekal od půl roku staré, vysokorozpočtové zábavy.

Obrázky ze hry

Detail obrázku

«»

Slovy ulice, port GTA IV je prasárna, jaká nemá tak úplně obdoby. Zatímco na Xboxu nebo Playstation už po chvilce svobodně brázdíte ulice virtuálního velkoměsta, na počítači jste kromě absurdní patnáctigigové instalace nuceni podstoupit martýrium povinných (!) registrací do Games for Windows Live a Rockstar Games Social Club, jistě báječných věcí, které jsou ovšem hráči zcela k ničemu a jenom ho zdržují od samotného hraní. V případě GTA IV jde ale nejspíš o záměr, protože autoři dobře věděli, že samotné hraní se na libovolné konfiguraci může změnit v peklo a je tedy v hráčově výsostném zájmu ho od hry držet co nejdál. Nebo ne?

Sure, whatever

Dvě zbytečné služby navrch, budiž, ale to je jen kouřová clona. Hned za ní číhá batalion chyb, které může hra vyplivnout, když se jí nelíbí váš jistě báječný obývák. Ještě doma jsem si lehce poradil s laškovným hledáním souboru, který se něco málo minut předtím úspěšně zkopíroval v rámci instalace, ale to jsem evidentně patřil mezi ty šťastnější jedince. Průšvihem není rozsah možných chyb, ale jejich absolutní nepředvídatelnost. Představa, že si domů přinesu čerstvě zakoupenou hru a ona mi možná nepoběží zcela korektně, s tím jsou počítačoví hráči tak nějak od nátury smíření (proboha proč?!). Ale nikoli představa, nýbrž fakt, že u GTA IV máte zhruba padesátiprocentní šanci si zakoupenou hru prostě NEZAHRÁT — ať už kvůli náhodným chybám, nízkému frameratu nebo nutnosti zasvinit si počítač nevyžádanými updaty — je bezskrupolózní podraz.

Tak snadno jsme uvykli rozhrkanému softwaru a nutnosti jej na našich počítačích pečlivě vypiplat k rozumnému fungování, až si někdo v Rockstar rovnou ušetřil práci a hodil na trh paskvil, který neumí adekvátně naložit s výkonem řádově vyšším, než ze sebe ždímou konzole, i když je nakrásno položíte na sebe. K čemu je potom slib, že patch už je na cestě? Odstraní nutnost pustit si k tělu problémový (a soudě dle čilého ruchu na pirátských stránkách, zhola neúčinný) SecuROM? Vrátí mi čas, strávený snahou hru rozběhnout? Vrátí ho vám, kdo jste za ni už stihli minulý týden utratit peníze?

Vítej v Americe

Ale dejme tomu, že patříte mezi Vyvolené, kteří GTA IV na přetaktovaném čtyřjádru rozběhnou a hra jim dokonce dovolí nastavit střídmé detaily a rozhodne se nezamrzat u stánků s hotdogy a nepadat s každým druhým loadingem. Co vás čeká? Krok zpátky od pestré palety rozptýlení v San Andreas (o Saint's Row 2 nemluvě) a směrem k maximálnímu důrazu na příběhovou linku, na zapracování každého detailu do fungujícího celku. Liberty City roku 2008 je úchvatná konstrukce profesionálních cyniků a smíšků, rozebírajících do základů cihly americké společnosti a jejího popkulturního pupku. Grand Theft Auto sice nikdy nebylo sérií, která by se trápila s hloubkou svých variací na gangsterská témata, ale co do sarkasmu vždycky trefuje cíl. Nejinak je tomu i ve čtyřce a její produkční zázemí bere dech: perfektní dabing, načasování scén, budování atmosféry města, které je comicsovým odrazem reality.

Prvky nové v PC verzi jsou ovšem střídmé (podpora dvaatřiceti hráčů v multiplayeru, panečku! škoda, že polovina z nich se nedostane za úvodní logo...) a ten nejzásadnější — možnost sestřihu krátkých videií přímo ve hře — představuje skutečně jen hříčku, nad kterou amatérští režiséři (respektive pamětníci prvního Drivera) ohrnou nos, i když benjamínky herní filmařiny třeba pobídne k většímu zájmu o umění machinimy. Úzké provázání s Rockstar Games Social Club je potom logickým vyústěním snahy Rockstaru organizovat svým titulům fanouškovskou komunitu. Její perspektivu ale ve chvíli, kdy aplikace RGSC figuruje jako jeden z podezřelých v kauze "moje hra stávkuje", není snadné odhadnout.

A stejně tak není snadné odhadnout, co se bude dít, až si domů přinesete vlastní krabici s povědomým fontem na přebalu. Dočítáte odraz jedné z mnoha výrazně negativních zkušeností, které aktuálně zahlcují internetové kanály a nutí například Valve přistoupit k vracení peněz za kopie prodané přes jejich distribuční systém Steam. Co ale nejvíc trápí mě osobně je drzost a nabubřelá povýšenost, s jakou udělal Rockstar z počítačového hráče idiota. Že nestojíme nikomu za důkladný betatest? Že jsme minorita, kterou je lepší šikanovat? Že nám lze diktovat nehorázné podmínky? Cpát pod nos služby, o které nestojíme? Zametat s naší trpělivostí? Fuck me?