Colony 28

Zdroj: ABClinuxu.cz

Hratelnost, zábava, hlubší smysl, poučení? Něco, kvůli čemu se k tomu za pár let zase vrátíme? Příznivci Warrena Spectora jistě vědí, o čem je řeč. A nemusí to být jen legendární System Shock a neméně legendární Deus Ex. Jsou i další. Proč třeba vznikají další předělávky Duke Nukema 3D, takové bohapusté střílečky? Třeba proto, že to bylo vždycky zábavné? Vtípky, promyšlené a impresívní prostředí, geniální vychytávky? Které moderní hry s bombastickou grafikou toto nabízejí? A z těch starších? Co třeba Cybermage, Bioforge, Future Shock... Mezi takové hry patří i český kousek Colony28.

Tato hra byla vydána v roce 1996 firmou Napoleon Games, která už nějaký úspěch na poli českých her sklidila. Colony28 je ve skutečnosti 2D plošinovka, která mohla klidně vzniknout o 10 let dříve. Podle dobových recenzí se autoři nechtěli „bez rozcvičení pouštět do větších akcí“ a výsledkem je toto malé svěží dílko. Co je však na tom tak vyjímečného? K tomu se dostaneme.

Instalace

Existuje nenulová šance, že se podaří i na novějších verzích MS Windows rozběhnout starou hru. Těch je jako televizního šafránu... Ovšem troufám si tvrdit, že každý uživatel Linuxu (a dalších *nixů) zná a používá skvělý emulátor DOSBox (ať jeho vývojáři dlouho žijí). Dokonce ho používají i někteří windowsoidní uživatelé, tak daleko jeho sláva sahá. S ním je situace s dosovými hrami mnohem růžovější. Colony 28 nám sice při pokusu o instalaci vypíše chybu (takže nemáme možnost zvolit si z několika typů instalace podle objemu dat na disku), ale my nezoufáme a všech cca 450 MB prostě nakopírujeme do vytvořené složky. Já používám verzi hry, která vyšla někdy v roce 1998 na kompilaci časopisu Level. Kdo neví, jak hru sehnat, může zkusit demo na ceskehry.net. Takto „nainstalovanou“ hru pak ještě vylepšíme spuštěním setup.exe, který nám nastaví zvuk ve hře. DOSBox výborně emuluje SoundBlaster, takže nám zvuk i hudba rozezní naši milou zemljanku. Pak směle pustíme hru.

Kolonie Země

Klasika - mírumilovní „ítýjové“ nejdřív zdecimují většinu pozemské pidlivizace, bojující zbytek nejspíš brzy podlehne, a co je na tom nejlepšího, vězněné lidi čeká jediné: přestavba na hlídacího robota. Takto jednoduchou zápletku mělo už mnoho her (a ještě mnoho mít bude) a pokračování je opět klasické. Úvodní video nám to vylíčí s úchvatnou plasticitou. Jeden zajatý člen lidského rodu se s tímto koncem nehodlá smířit. Jsa elektrikář-génius, zkratuje nějaký drát a tím si otevře dveře cely. Venku stojí jiný génius, tentokrát robotický a ten bleskurychle pálí neustále metr vedle. Náš hrdina prchá, ale nakonec - konec, objevuje se před ním „elzetka“ a je lapen. Další dějství: co to mám s rukama, to jsou lidské ruce? S lidskýma rukama neulovíš ani koloucha! (Pardon, to je jiná pohádka.)

Z našeho hrdiny se konečně stal robot, jak bylo naplánováno. A spolu s dalšími nastupuje do výsadkového modulu, který je má dovézt na zem. Kde budou samozřejmě vykonávat svou bohulibou činnost a potírat ten lidský ksindl... Co se však nestalo. Lidské Hnutí odporu má ještě pár zbraní a podařilo se jim výsadkový modul s novými hlídači poškodit za letu. V důsledku toho se fušerská práce robota-executive working managera na operačním sále projevila a ten onen robot, který si usmyslel být zachráncem lidstva, přestal být v důsledku poruchy centrální mozkové jednotky poslušným robotem, ale stal se značně nevyrovnaným, avšak houževnatým Vencou, kterým byl předtím. Ovšem v robotickém těle. A příběh tedy začíná...

No to je úroveň!

Úrovní je celkem osm a každá je tvořena nějakým prostředím, do kterého nás příběh zavede. Začínáme ve městě, do kterého jsme se dostali po ztroskotání lodi. Vlastně to ani teď není ten pravý začátek. Jakmile uděláme pár kroků dál, spustí se animace, která nám ukáže pitomě prchajícího muže a konečně přesně střílejícího robota. Ovšem my to jen tak nenecháme a robota na místě odpráskneme. Animace končí, ale sotva uděláme pár kroků směrem k ležícímu člověku, spustí se další video. A tím se dostáváme do děje. Umírajícím je jeden z rebelů, kteří konspirují tajné sabotážní akce namířené proti okupantům. A protože nám onen odcházející na věčnost věří, zasvětí nás do celé akce. Musíme najít vchod do metra, kde by měl být holoplán, a odevzdat ho někomu u baru a tak dále. Stáváme se tedy bojovníkem Hnutí odporu a jdeme do akce.

Úroveň Město je tvořena kulisami polorozbořených budov a kusů zdí, blikajících neonů, zavalených tunelů metra, rozbitých vagónů... A všude nacházíme přístupové karty, užitečné předměty a součástky, které nám pomáhají splnit úkol. Musíme zkratovat rozvodnu elektřiny, vytrhnout drát, páčidlem otevřít skříňku, granátem uvolnit vchod, zastavit proudící vodu, ovšem ještě před tím musíme najít kohout, také polít kyselinou robota, kterého normální zbraní nezničíme, a tisíce dalších činností. A každá taková akce je provedena v kraťoučké animaci. Podobné je to i na Předměstí. Pak si taky užijeme džungle se zarostlými zbořeninami, opuštěnými důlními rypadly a zarezlými výtahy. Dále se dostaneme i do jeskyní s krásnou krápníkovou vyhlídkou (ale pozor, nespadnout!) A ke konci se nám dokonce podaří dostat i do kosmické lodi vetřelců! A překvápko na závěr? Posledních několik kroků je 3D.

Nepřátelé, boj a ovládání

Na začátku se setkáme s normálními roboty, kteří jsou stejní jako my, jen mají jiné dresy (fakt, taky nekecám!). Ti se dají snadno odbouchnout. Dále jsou další podobní, kteří mají ale jakýsi raketomet, ten nám ublíží víc. Můžeme se setkat i s dvojnožcem obouhlavňovým, který je spíš nehumanoidního typu, a o to hůř se likviduje. Pak jsou tu také létavice, které jsou zvlášť nebezpečné, když někam vyjedeme výtahem a dostaneme dávku. A úplně nejhorší jsou teleportační létavice, které se zjeví zničehož nic. A jak se proti nim bránit? V začátku můžeme boxovat a kopat nebo použít lehký kulomet (CTRL). Později najdeme účinnější zbraně: paprskomet, toustovač, raketomet a další.

Ovšem co je základním pilířem celé hry - možnost schovat se. Zapomeňme na souboj z očí do očí, s takovou přesilou vesmírné chásky to jinak nejde. Stikněte SHIFT, tím se schováte do stínu a až kolem vás robot přejde, nasázejte to do něj. Ovšem pozor, po každém zásahu do našeho skeletu nám ubyde životní energie. Ukazatel této energie najdeme na levé straně herního panelu, na straně pravé je ukazatel zásobní energie. Pokud nám životní energie dojde, přesune se nám tam záložní, ale pak už nemáme opravdu nic. A baterií je v každé úrovni minimum! Pokud si prohlédneme herní panel dále, tak v horní části vlevo máme výběr ze dvou zbraní, které můžeme v jeden okamžik nést. Ta, kterou právě používáme, je označena.

A vpravo nahoře je skoro nejdůležitější část panelu – inventář. Do něj si sbíráme všechny součástky, které budeme potřebovat. Běda, pokud nám nějaká bude chybět. Budeme se pro ni muset vrátit na správné místo. Ale hra nám naštěstí vždycky vypíše informaci, že je tu něco zajímavého. Pokud je v ukazateli inventáře prázdná ruka, znamená to, že nemáme nic vybráno. Musíme si inventář otevřít (TAB), potřebnou věc označit a pak už se nám objeví v políčku. A ve chvíli, kdy máme vykonat nějaký úkon (např. zavřít vodu kohoutem, který jsme našli), stiskneme ENTER. A akce je provedena v krátké animaci.

A na závěr

Jen pár slov. Proč vlastně tuto starou hru hrát? Především proto, že je neuvěřitelně zábavná. Postředí je nádherně naznačeno (nikoliv vykresleno, renderováno, v tom je právě ten vtip). A korunou všemu jsou animace. Jsou jednoduché, primitivní, z dnešního pohledu k smíchu. Ale přesto úžasné. Prostředí v nich byť jen na vteřinku zahlédnuté je prostě uchvacující. A do hry jsme vtaženi ihned na začátku v animaci s umírajícím rebelem. Jeho proslov je nesmrtelný... „Nevím, proč jsi mi pomohl, ale poslouchej mě. Musíš najít vchod do metra, kch kch...“

A pár slov ke zvuku a hudbě. Zvuk je příjemný, všechny akce, střelba, pohyby - vše příjemně „roboticky“ ozvučeno, nelze nic vytknout. A hudba? Nejsem naprosto příznivcem jakýchkoliv „duc-duc“ výrobků. Ale tahle hudba má něco do sebe, přestože se tam chvílemi duc-duc objevuje. Hudba tomu dává další rozměr. Nejenže má každá úroveň svůj motiv, ale i jednotlivé úkony při ovládání. Hlavní obrazovka, ukládání pozice, smrt ve hře, vše má svůj motiv. Dá se říct, že takhle by mohla vypadat skutečná elektronická muzika, kdyby nevznikla „duc-duc kultura“. Ale to už zabředám do osobní roviny, taky bych k tomu mohl podotknout, že tam bylo užito určitě pár pěkných nástrojů, za které by se postavili třeba i Vangelis nebo Kitaro...

Hrajte, bavte se. Nejen kvůli nostalgii, která z toho prýští. Hlavně kvůli zábavě, řemeslné práci a myšlence.

Hardwarové požadavky: 486 66 MHz - P 75 Mhz, 8 MB RAM, audio, 450 MB místa na disku.

DosBox (0.63 i 0.70): měly by to zvládnout procesory od 1,5G Hz, mně to funguje dobře na Duronu 2200MHz. Mám nastaveno 20000 cycles. Od nějaké verze ovladače nVidia mi nefungovalo roztažení přes celou obrazovku při zobrazování ddraw, tak jsem zkusil OpenGL a už je to v pořádku. Je třeba si s tím lehce vyhrát.